Jemné, tenké, dlouhé, bledé prsty
vztahujíce se k útlohlaví
svírajíce hrdlo křehké
jenž svůj vzdech lehce tají
již větší námahu nesnese
Tehdy započala moje dlouhá cesta. Čas se prostorem vleče pěkně pomalu když si musíte užívat jeho každou sekundu. Třeba díky strachu. Spočítal jsem že schodů do druhého patra bylo padesát čtyři, zatraceně moc schodů. Krev, která mi kapala z rány udávala svým bubnováním na podlahu, rytmus mé existence. Kap, kap, kap, a donekonečna kap. Jeden schod přibližně za tři sekundy, mým skomírajícím
"Žádná! opravdu ani kousíček?!!" zvolal kapitán a s vyvalenýma očima vypadal jako obrovská ryba, která se cáká na pláži na pokraji leknutí. Však nic rybího v něm nebylo. Nad postavou